Kafe s Osmanym

Dnes je to přesně 2 roky, když z hnědovlasé holky se stala po 41 letech konečně světlovlasá skoro blondýna. Vždycky jsem si přála blond vlasy, ale za celou dobu mého života se to povedlo až v tento den. O vlasech si budeme povídat jindy, dnes vám chci vyprávět super historku.

V tento den jsem byla objednaná ke kadeřnici a na večer jsem se domluvila s holakama, že půjdeme na talkshow Kafe s Osmanym. Moc jsem se těšila a že si tento den a večer užiju. Přišla jsem ke kadeřnici a čekalo na mě překvapení, a to v podobě vizážistky. To jsem si také přála, protože pamatuji si doby, kdy kamarádky chodily ke mě, chtěly česat a líčit, a to vždycky, když se někam šlo, ať už se jednalo o plesy, diskotéky nebo rande. 

A teď? Vizážistka a i kadeřnice jenom pro mě. Také jsem tam přišla po celém dlouhém pracovním maratonu. Suchý obličej, rty a vlasy? No nechala jsem je tak jak byly, od toho jsem šla ke kadeřnici, aby šla vidět pořádná změna, že jo. Odcházela jsem krásná. Vlasy zesvětlené, tak jak jsem si přála, také natočené a ličení mi prostě seklo. Jen těch 5 hodin, co jsem u kadeřnice seděla jsem často slyšla větu, že jsem suchá. Za chvíli to příjde!

Jela jsem za holkama do divadla. U šaten jsme si sundaly kabáty, nechaly si je pověsit a ještě jsme se stihly vyfotit. Známe to - focení na památku. 

Vešly jsme do sálu, usadily se. Představení začíná. Po zhruba 20 minutách talk show, která je fakt legrační, tak jsem začala pociťovat obrovskou žízeň. Stále smějeme Osmaniho vtípkům. Ale ta žízeň prostě nemizí. Snažim se ten hrozný pocit žízně zahnat, ale vůbec to nešlo. Čím více jsem se ho snažila zahnat, tím více jsem tu žízeň cítila. Ptám se kamarádky, co seděla vedle mě, jestli nemá malé pití v kabelce. No nemá. Tak to se nedá nic dělat, nejbližší možné pítí je, kde? Na toaletách z vodovodu. Takže rozhodnutí padlo, abych ještě vůbec měla něco z toho představení, musím zahnat žízeň a prostě se napít. Jinak bych z celého představení měla úplnou prdlačku kvrdlačku. Tak se zvedám, a jdu ke dveřím, když najednou slyším Osmanyho, jak z pódia volá: "Paní, kam jdete?" Týýjo, tak to bylo asi na mě, že jo. No asi jo, když všichni sedí a já jediná jdu pryč. Co teď,  co mám dělat? Pomyslela jsem si. No nic, k němu určitě nejdu, a pokud jo, tak až potom, co se půjdu napít. Dalších pár minut bez pití bych nedala. Zavřela jsem za sebou dveře a běžela na toalety. Víte, jaký to byl blažený pocit, když jsem se napila a pila tak dlouho, že jsem mále vypila celé Fláje. A když jsem šla zpět, už mi to bylo jedno, otevřela dveře, naštěstí už si nikdo nevšiml, kromě kamarádky, že jsem se vrátila. Ta se začala smát, protože já jsem vůbec před mým odchodem nezaregistrovala, že Osmany v průběhu představení, co jsem tam ještě seděla s tím nutkavým pocitem šílené žízně, říkal, že nemá rád, když někdo v průběhu talkshow odchází. Hm, pěkný. Nemohla jsem to slyšet, protože jsem byla zabraná do řešení situace s žízní. Jsem vám říkala, že jsem se nemohla soustředit na nic. Pak mi došlo, že jsem nasála tu hlášku o tom,  že jsem suchá, až to vyvolalo asi toto, jinak si to nedokážu vysvětlit a ani nechci vysvětlení. Vznikla z toho tak úžasná historka, které se směju do dnes. Jak jsem si dovolila zvednout se v průběhu talkshow :-D. A zbytek představení jsem si konečně mohla užít, zasmát se historkám, které vyprávěl Osmany a nakonec jsme se ještě s ním vyfotili. 

Děkuji moc za skvělý zážitek.